Po třech dnech čekání na auto a 20 hodinách jízdy jsem po bezmála dvou měsících zpět v Káthmándú. Mezitím se zde život obrátil opět vzhůru nohami. Přes 70 dní, z toho 6 týdnu ve výšce nad 5700 metrů. Našim domovem se na tu dobu stal ABC a samotná hora.

Expedice se tak pomalu blíží ke svému konci. Do kempu jsme dorazili po devíti dnech treku 18.4. Stabilní počasí ve druhé půli dubna tak umožnilo zahájit dobrou aklimatizaci. Bez sherpy a bez kyslíku jsem se tak musel spolehnout pouze sám na sebe. Na to, jestli to ustojí tělo a hlava. Samotný pobyt v této výšce mě mile překvapil. Tělo si rychle zvyklo a cítil jsem se jako doma bez nějakých problémů. Žádná bolest hlavy, výborný puls i saturace. Ve stejném duchu se pak nesla i samotná aklimatizace. Dvakrát do C1. Poté C1 (6300) a C2 (něco přes 6600) s vynáškou fixního lana do 6800. Zastaven bludištěm trhlin.

První okno pro summit se ukázalo hned na první dny v květnu. Aklimatizace ale nebyla dokončena. Po par dnech odpočinku jsme s kluky opět vyrazili nahoru. V C2 jsem vždy nechal pouze stan, plyn, vařič a karimatku. Se vším ostatním pokaždé nahoru. Počasí se začalo otáčet. Nulová viditelnost nám dovolila vystoupit jen do 6800 metrů. Následně dny špatného počasí ukázaly krátké okno kolem 11., 12. května. Pár se nás tak vydalo nahoru, přičemž přišla další změna v podobě větru a sněžení. Jako poslední s hořkostí otáčíme a ubíráme se zpět do BC. Špatné počasí nabírá na obrátkách. Rozhodli jsme se na par dnů sestoupit do nižšího Makalu BC. Nahoru se vracíme právě včas. Odpočati a plní sílí. Další okno velice krátké se ukázalo na 21. Jak se ale rychle ukázalo, tak druhy den ráno bylo po něm. Udeřil první cyklon.

Po týdnech čekání jsme frustrovaní, ale naše modlitby byly vyslyšeny. Okno počasí se ukazuje na summit day 24. Je to 50 na 50. Jdeme do toho. První den do C2 mi zabral 4 hodiny. Další dvě kopu plošinu a stavím stan. Den druhy do C3 (7450 m) jsem si prožil muka. Doslova jsem si chvílemi s tou těžkou sviní na zádech poplakal nad vlastním hrobem. Po 10,5 hodinách jsem v C3. S Peterem sdílíme stan, ale ten je někde za mnou. Další dobrou hodinu a půl tak rovnám plošinu, stavím a hlavně kotvím stan před silným větrem. Po příchodu Petera do noci děláme vodu. Ráno se rozhodujeme pro změnu. Odpočinek v C3 a v noci na vrchol. Hlava nebolí, dýchá se dobře a celkově se cítím dobře. Únava je normální. Radost z vrcholového pokusu nám opět začíná kazit počasí. Cyklon, který by měl v plné parádě udeřit až kolem 26., se začíná projevovat. Během dne přichází zprava, ať z tama utíkáme dolů. Psychika dostává zabrat. Hromadná diskuze v podvečer rozhodla, že se většina vydá brzy k vrcholu. Kemp opouštím kolem kolem 23. hodiny. Někteří jsou již na cestě a v nedohlednu. Počasí se otáčí, naposled zahlédnu šňůru světýlek mířících na vrchol Everestu. Jsem klidnější. Přesto vítr sílí, sněží a Makalu se začíná halit do hustých mraků. Osamocen mířím k vrcholu v tempu zhruba 30 kroků a 10 nádechů. Jediná možnost je alpským stylem. Počasí se horší. Míjím se s těmi, kteří se rozhodli otočit. Přede mnou jen světla dvou kluků z Gruzie. V nulové viditelnosti ztrácíme alespoň tento kontakt. V 7600 metrech jsem sám. Neprostupná oblačnost, nulová viditelnost, silný vítr a sněžení. Obklopen tmou. Vše je na mně zmrzlé. Je třeba zachovat klidnou hlavu a udělat rozhodnutí, které je v tu chvíli jednoznačné a velice jednoduché. Otáčím stejně jako všichni. Hlavně trefit do C3, injekce Dexta je teď mým dobrým kamarádem, kterého střežím před chladem. Vítr bere neuvěřitelné množství energie. Ale jsem zpět. Stan plný sněhu, vše zmrzlé a vlhké. S Petrem ležíme jak dvě zamražené sardinky a silný vítr neustále žene nový sníh dovnitř. Spát nejde. Jen čekáme na sluníčko. Stále přemýšlím, co kluci. V noci se nakonec vrací. Probdělá noc a ráno hromadný úprk dolů.

Vypadá to, že sezóna je u konce. Balím věci a mizím po dni odpočinku do údolí než cyklon udeří plnou silou. Stalo se tak o par dní později, přičemž někteří ještě čekali, zda se počasí umoudři. Neumoudřilo, BC je zasypán metrem a půl sněhu. Sezóna definitivně skončila.

V údolí při treku na nás pak čekaly díky dešťům a silnému větru další problémy. Utíkáme před kamennými lavinami, snažíme se dostat přes rozvodněné říčky a řeku. Po sesuvech cesta mizí úplně, přičemž nám nezbývá nic jiného než tyto strmé svahy traverzovat neustále s vidinou toho, kdy se na nás něco sesype.

Počasí si s námi opravdu prohrálo.

Byly to dlouhé dva měsíce zalité sluncem i nekonečným čekáním v útrobách stanu. Nádherné výhledy na okolní hory včetně Everestu a Lhotse střídaly stresující pohledy na předpověď počasí, která se nedala předvídat. Smích, neskutečná únava, slzy, výkřiky radosti. Koktej emocí, který mě po tuto dobu provázel. Nádherný Nepál, lidé, kultura, Makalu… Nádherné Makalu, kdy při prvním, druhém, vlastně každém pohledu se mi tajil dech. Těžká, ale nádherná zkušenost, která mě mnohému naučila a jistě ještě naučí. Jsem šťastný, ale cítím i hořkost, protože vím, že jsem se cítil dobře. Jsou věci, které ale neovlivníme. Jsem šťastný, že jsem dole živý a zdravý stejně jako celá parta z Makalu. Ztratil jsem 8 Kg váhy, ale získal nové přátelé.

Celkem se nás pokoušelo o vrchol 15. Objevil jsem nádhernou zemi, kterou jsem si zamiloval. Hora tady je a bude a já vím, že se sem jednoho dne vrátím. Otázkou je jen kdy. Už teď se mi rodí v hlavě plány nad další cestou.

Teď se ale už těším domů. Káthmándú nás přivítalo tvrdým lockdownem. Naštěstí to vypadá že 10. bych mohl odletět domu. Mám tady tak ještě pár dní, ale myšlenky budu vstřebávat ještě dlouho.

Dekuji moc partnerům, že mi umožnili realizovat tento sen. Dekuji moc rodině a dekuji vám kamarádi za podporu. A největší poděkování patří mé Andrejce za neuvěřitelnou podporu během celé této cesty.